Čtu už jen zahraniční kritiky. V Česku je objektivita zkreslená, říká režisér Václav Marhoul
Mnoho lidí považovalo román Nabarvené ptáče za nezfilmovatelný. Byl jste s výsledkem sám spokojen?
Lidé byli překvapení, že se to vůbec podařilo. Jestli se to povedlo, nebo nepovedlo? Na mém názoru nezáleží. To vyřeší soudce, který je nezkorumpovatelný, absolutně spravedlivý a váží všem stejně. Jmenuje se čas. Jen ten rozhodne, jestli tady dílo zůstane, nebo se na něj zapomene.
Film je černobílý, což je v dnešní době neobvyklé. Jak moc by mu podle vás ublížila barva?
Moc. Ubrala by mu autenticitu, sílu a poslání. U nás mi bylo podsouváno, že jsem tím chtěl být umělecký. Ale tak to nebylo. To, že Nabarvené ptáče musí být černobílé, jsem si uvědomil roky před natáčením při obhlídkách lokací s architektem Janem Vlasákem v Polsku. Byl krásný letní den, tráva byla opravdu zelená, slunce žluté, nebe blankytně modré a v tu chvíli mi bylo jasné, že barva by film absolutně zničila.
„Návštěvnost předčila moje očekávání“
Jakou jste očekával návštěvnost filmu v kinech?
Myslel jsem si, že v Česku na něj přijde tak patnáct tisíc diváků, protože je to dlouhý, náročný film, bez dialogů a hudby. U nás se do kin přece chodí hlavně na komedie. Návštěvnost ale absolutně předčila moje očekávání. Než přišla pandemie koronaviru a zavřela se kina, vidělo film přes sto tisíc diváků, což je u jakéhokoliv českého snímku úspěch.
Co sledovanost televizní premiéry 6. března? Po udílení Českých lvů šla čísla sledovanosti dolů…
Ptáče se muselo, musí vysílat po dvaadvacáté hodině. Tu sobotu začínalo konkrétně před půl jedenáctou a končilo ve čtvrt na dvě v noci. Podíl sledovanosti byl 23 %, což v tyto pozdní hodiny reprezentovalo 323 tisíc diváků. Takže upřímně? Ano, můžu být spokojený.
Dokáže český divák Nabarvené ptáče dostatečně ocenit?
Soudím jen z toho, co mi lidé napíšou do emailu nebo do esemesky. A tam mi chodí hlavně pozitivní zprávy. Jednu mi napsala i paní Zuzana Wienerová, manželka Jana Wienera, slavného válečného hrdiny. „Minulou sobotu jsem opětně zhlédla Nabarvené ptáče. Opravdu neopakovatelný umělecký zážitek, vůně i pach života, krutost, láska a krása.“ A takových zpráv jsem dostal desítky. Ale vím, že se to nedá zobecnit. Na to bych potřeboval průzkum veřejného mínění.
V zahraničí byl film přijat lépe než u nás. V čem je rozdíl?
Liší se to hlavně v kritikách. Když šel film do distribuce v USA, publicisté filmu mi je všechny posílali emailem. Bylo jich asi sto osmdesát. Velká většina z nich byla absolutně pozitivních. Troufl bych si říct, že Česká republika je v tomto ohledu zrcadlově naopak. U nás kritici film vlastně rozcupovali.
Čtete kritiky na své snímky?
Jen ty zahraniční. Ty totiž nejsou zatížené osobními sympatiemi či antipatiemi vůči tvůrcům. Objektivita je v Česku zkreslená. Já jsem nečetl dobrou českou kritiku už roky. Skutečná filmová kritika rozebere film v souvislostech doslova po všech stránkách. Troufnu si říct, že to u nás vlastně vůbec neexistuje. Tady se píšou hlavně krátké či delší recenze.
Celý snímek viděl hlavní protagonista Petr Kotlár, dnes čtrnáctiletý, až na české premiéře. Jak na něj reagoval on?
Já jsem původně nechtěl, aby ho viděl. Na světové premiéře v Benátkách jsem mu to přímo zakázal. Jeho rodina ale pak rozhodla, že ho uvidí o týden později právě v Praze. Nakonec jsem s tím souhlasil i já, a to ze dvou důvodů. Petr odvedl neuvěřitelný kus práce a tak si to zasloužil. A také jsem si uvědomil, že on ho stejně v podstatě neuvidí, protože se dopustí chyby, kterou dělají všichni začínající herci. Vůbec se totiž nedívají na film, ale jen na sebe.
A bylo to tak?
Já u toho tehdy nebyl, ale vím, že bylo a že se na samotný děj nekoncentroval. Lidé, kteří v Kongresovém centru v Praze seděli v jeho blízkosti, říkali, že neustále vyrušoval a ukazoval na sebe.
„Nový film je pro mě srdeční záležitost, ne kšeft“
Jak to vypadá s natáčením vašeho nového filmu o americkém senátorovi Josephu McCarthym?
Dalo by se říct, že celý projekt je ve stadiu hibernace. Vše záleží na tom, jak dobře a rychle se podaří zvládnout pandemii koronaviru. Teď si dělám takovou přípravu na přípravu, hlavně si zpracovávám rešerše, poznámky k režii a taky ještě i ke scénáři. Těším se, až budeme moct začít a projekt mě stoprocentně pohltí. Pokud to díky vakcinaci půjde dobře, mohli bychom jít na podzim do příprav a příští rok točit. Ale nejsem si tím vůbec jistý.
Filmově zpracovat příběh McCarthyho byl váš nápad. Proč jste si vybral zrovna politika, který byl známý svou až paranoiou o velkém počtu komunistů a špionů v americké politice?
Ne, to nebyl můj nápad. Já dostal do ruky výborný scénář zároveň s nabídkou, abych se ujal režie. Jedná se o nadčasové téma a shodou okolností hodně rezonuje právě v dnešní době, která je plná populistů, dezinformátorů a lhářů. V Americe je doba McCarthyismu hodně aktuální právě v souvislosti s bývalým prezidentem Donaldem Trumpem. Ten příběh je pro mě citlivá, srdeční záležitost, ne kšeft. Dostal jsem i jiné nabídky, ale odmítnul jsem je.
Je to téma pro vás velká výzva?
Obrovská. Je to těžký film. Po všech stránkách. Hlavně nechci zklamat důvěru lidí, kteří věří, že to zvládnu. Svým způsobem je to těžší než Mazaný Filip, Tobruk i Nabarvené ptáče dohromady, protože jako americké životopisné drama je to úplně jiný žánr a najít klíč k realizaci, která povede diváky ke správným emocím, je a bude hodně těžká kategorie. Ale já musím věřit tomu, že jsme schopni s Vladimírem Smutným za kamerou ho najít a ty správné dveře jím odemknout.
Mohou se diváci těšit na podobně zvučná herecká jména, jako byl Stellan Skarsgard a Harvey Keitel u Nabarveného ptáčete?
Překvapilo mě, jak moc do hereckého obsazení můžu promlouvat a že si můžu vybírat konkrétní jména. Herci, s nimiž jednáme, jsou fantastičtí. Nemůžu je však jmenovat, dokud nebudou podepsaní. Myslím si ale, že některá obsazení by mohla být ještě, řekněme, zvučnější než u Nabarveného ptáčete. Uvidíme.
