Chybí nám empatie a zdvořilost, hodnotí lektorka etikety Iva Pluháčková
Původně jste vystudovala antropologii a diplomacii. Co vás vedlo ke změně profese na lektorku etikety?
Přemýšlela jsem po studiích, co se sebou. Diplomacie mi připadala jako dobrý únik z vědecké práce, protože jsem pár měsíců učila antropologii na jedné vysoké škole. Diplomacie bylo něco, co mě velmi lákalo. Hlavně to, že jsem se mohla setkávat s jinými lidmi, jejichž profese má určitý řád a musejí se chovat podle nějakých pravidel. Také mne lákalo vycestovat. V diplomacii jsem byla na několika stážích, ale nikdy jsem v tomto oboru nepracovala. Pak jsem ale pro sebe objevila etiketu jako profesi.
Co s ní má antropologie a
diplomacie společného?
Antropologie a etiketa mají mnoho společného. Studují se v nich vztahy mezi lidmi – jak spolu komunikujeme, jednáme, nebo jak si podáváme ruce. Diplomacie a etiketa jsou spolu také provázány. Když někdo pracuje v diplomacii, musí se umět chovat podle určitých společenských regulí.
A ty nastavuje etiketa. Diplomaté se musí navzájem potkávat, protože to jsou zástupci různých zemí a musí vědět, co se od nich požaduje a co oni mají očekávat od druhých.
Etiketa řeší třeba i to, jak daleko může člověk stát třeba od lidí z arabských zemí, kde je zvykem udržovat užší tělesný kontakt.
Hlavní je vycítit, jak se v dané situaci chovat
Jaké jsou rozdíly mezi pravidly slušného chování v Česku a jinde v zahraničí?
Česká republika na tom není
špatně, i když se máme ještě hodně co učit. Chybí nám empatie a zdvořilost. U
etikety je hlavní, abychom vycítili, co máme v dané situaci udělat. Například když kluk sedí v tramvaji a vidí babičku, automaticky si
stoupne, aby ji pustil sednout. To se děje i u nás, ale Britové jsou vychováváni podle společenských pravidel už od dětství. Ve Francii vznikla etiketa jako taková, ale v Anglii se vytvářela jednotlivá pravidla, která lidé dodržovali.
Co Češi často v etiketě opomíjí?
Úplně základní galantnost
v restauraci. U nás se mi dlouho nestalo, že bych byla s nějakým
mužem v restauraci a on by mi automaticky nabídl, kam si mám sednout,
odtáhl by mi židli, nechal mě posadit a pak by se teprve usadil sám. V Anglii či Francii se to ale děje úplně běžně. Vychovaný Angličan by si třeba také určitě nedal do pusy lžičku od kávy.
Pozastavují se v zahraničí nad nevhodným chováním českých turistů?
Když někam cestujeme, měli
bychom se snažit co nejvíce se přiblížit tamní kultuře a načerpat jejich zvyky. Samozřejmě, že si třeba personál
v restauraci všimne, že se zákazník nechová tak, jak by měl. Zažila
jsem v Londýně takovou příhodu, když jsem seděla v krásné restauraci. Přišli tam Češi, vybalili si řízky a objednali si jen něco
k pití, aby tam vůbec mohli sedět. Personál restaurace byl natolik
taktní, že na sobě nenechal znát, že je jejich chování nevhodné. Nechal je to
v klidu dojíst, dokud asi po dvou hodinách neodešli. To bylo opravdu
bizarní.
I mladí musí v životě zazářit
Navštěvují vaše kurzy i mladí?
I ti si uvědomují, že
v životě musí občas zazářit a zajímají se o etiketu. Nejčastěji ke mně
chodí mladší slečny, manažerky a podnikatelky. Učím je správnou chůzi, jak
vystupovat z auta, nebo jak si sedat na židli. Díky tomu, že se mladí
dostávají už v nízkém věku do vrcholných pozic, potřebují být seznámeni
s etiketou. Zaměstnavatelé je berou na firemní večírky, kde mají třeba tři
sady příborů a nemohou působit nejistě. Není čas se zabývat tím, jaký příbor použijí
k čemu. Musí být soustředěni na konverzaci, která tam probíhá a ostatní
věci musí dělat úplně automaticky.
K čemu mohou mladí využít znalosti etikety v běžném životě?
Hlavně ke dvěma věcem. Otevře jim to
dveře k novým pracovním příležitostem a vztahům. Etiketa se jim hodí i na pracovní pohovory. Ty nejsou jen o profesní stránce, ale i o tom, jak se
umíme chovat. Nebo za mnou chodí mladí pánové, aby se ujistili, jak jednat na
schůzce se slečnou.
S mobilem u oběda si jídlo nevychutnáme
Je nějaký nedostatek
v etiketě, který se vyloženě týká mladých lidí?
Do etikety zasahují i moderní
technologie. Když vejdou mladí lidé do restaurace, první, co udělají, je, že
vytáhnou mobil a položí ho vedle příboru, aby viděli, jestli jim někdo
nevolá. Podle etikety bychom neměli mít telefon vůbec položený na stole. Mobily
změnily etiketu v mnohém, protože změnily i naše jednání. Je nevhodné, jestliže si
začneme vyřizovat hovor u stolu, vedle kterého někdo obědvá, protože dotyčný si chce jídlo vychutnat. Poslouchání cizích rozhovorů, at´ už jsou
jakéhokoliv rázu, nám určitě také nebude příjemné.
Jak tento problém mají lidé v dnešní zrychlené době řešit?
Když přicházíme do restaurace,
měli bychom svůj mobil přepnout do tichého režimu, abychom neotravovali ostatní
a aby nikdo neotravoval nás. Budeme si užívat chvilku, kdy jsme na kávě nebo
si vychutnáme jídlo. Když u oběda děláme cokoliv na telefonu, vzdáváme se
požitku z jídla. V zahraničí, například v Anglii, mobil nevnímají
jako přirozenou součást života. Tam ho na stole neuvidíme. V České
republice je to úplně běžné, ale podle mě nepatřičné.
Chovala jste se podle zásad slušného
chování už od malička?
Už od mala
jsem byla vedena ke slušnému chování. To ovlivnilo můj zájem o etiketu. Já jsem vždy milovala etiketu
stolování. Rodiče mne vedli velice přísnou výchovou a od mala jsem musela umět
nachystat stůl, aby na správné straně byly příbory, skleničky, talíře. Vždy u
nás bylo zavedeno, kdo si kam sedá a kdo dostává jídlo jako první. Občas
mne to ale štvalo, měla jsem i chvilky, kdy jsem se vzpouzela, že něco dělat nebudu.
Chodíte elegantně
oblečená, ale vezmete si na sebe někdy tepláky?
Ne, tepláky nevlastním a nikdy si
je na sebe nevezmu. Nepatří zkrátka do mého šatníku. To ale neznamená, že doma
chodím ve svátečních šatech. Převleču se do domácího oblečení, ale tepláky to skutečně nejsou. Mám respekt a úctu ke svému partnerovi, chci, aby mne
viděl pěkně upravenou. Ale mikinu si na sebe klidně obléknu.
