Chtěla bych, aby i muži dávali ženám v lesnictví šanci, říká čtyřiadvacetiletá lesnice Zuzana Navrátilová
Zuzana Navrátilová z Oskavy na Šumpersku věděla už ve třinácti letech, že bude pracovat v lese. Její tatínek se věnoval přibližování dřeva, nebo-li přepravě pokácených stromů z lesa na místo zpracování. Odmala bral Zuzanu s sebou, ovšem aby šla v jeho šlépějích, si nepřál. Osud ale zasáhl jinak a po jeho tragické smrti tehdy osmnáctiletá studentka grafického designu neváhala a rozhodla se otcovu živnost převzít. O práci v lesnictví informuje i na sociálních sítích, kde má přes padesát tisíc sledujících.
Tatínkovu živnost jste převzala před šesti lety. Co pro vás bylo na začátku nejnáročnější?
Hlavně to, že jsem na všechno zůstala sama a nevěděla jsem, co ta práce obnáší. Předtím jsem vždycky měla někoho, kdo mi pomáhal, stál za mnou a říkal mi, co mám dělat. Takhle jsem se ale všechno musela naučit sama.
Cítíte se teď v práci víc sebevědomě než na začátku?
Mám už v práci svůj systém a větší jistotu taky. Také vím, že když se něco stane, dokážu si s tím poradit. Hodně jsem toho odkoukala od svého tatínka a snažím se v tom, co mě stihl naučit, pokračovat.
Do práce obvykle vstáváte v půl čtvrté, někdy dokonce i ve tři ráno. Jak jste si na to brzké vstávání zvykala?
Bylo to strašně těžké, hlavně přelom mezi létem a zimou. V zimě jsem tak brzo vstávat nemusela, ale teď znovu začíná to období, kdy budu muset začít. V létě sice s prací začínáme brzo, ale taky končíme dřív. Jelikož je ale přes den horko, člověk si ve dvě hodiny odpoledne nejde lehnout a vyspat se. Ten den je pak celý přehozený. Tělo si na to prostě musí zvyknout samo a vytvořit si režim. Já už jsem se do toho nějak dostala, ale přechod ze zimy na léto je vždycky nejhorší.
Práce přibližovače v praxi znamená hlavně svážení dřeva pryč z míst, kde se kácelo. Staráte se i o les jako takový?
Když se vykácí nějaká část lesa, je potřeba ho uklidit. To znamená odstranit všechno klestí a haluze, co tam zbyly, aby se mohly zasadit nové stromy. Ta obnova je hodně důležitá. Snažím se hlavně les při práci šetřit a dávám si pozor, abych zbytečně neodřela stromy. Vždycky to prostředí chci uvést do původního stavu, protože si ho vážím.
Myslíte si, že vaši vrstevníci už takové spojení s přírodou nemají?
Určitě na tom něco bude. Potkávám se s lidmi, kteří les a přírodu nevnímají stejně jako já, což je samozřejmě normální. Je ale potřeba přírodu chápat a neškodit jí.
O své práci informujete i na Tik Toku a Instagramu, kde máte poměrně velkou základnu sledujících. Najdou se mezi nimi i potenciální zájemci nebo zájemkyně o vaše povolání?
Dodneška mi píší holky, co studují lesnickou školu a po skončení by chtěly dál pokračovat v oboru, který dělám já. Ptají se mě, jestli by byla možnost nějaké praxe, tak se jim ten prostor snažím dát, jelikož stroje jsou už v dnešní době modernější, a není to nic, co by žena nezvládla. Chtěla bych ale, aby jim dali šanci i muži. Já jsem pokračovala v tom, co začal můj táta, ale znám jednu holku, která nikoho takového v okolí neměla, a musela jít do cizí firmy. Tam jí nepřijali úplně dobře a nedávali jí moc příležitostí.
Takže se v této oblasti vůči ženám objevují předsudky?
Já se s tím potkávám dnes a denně. Nemyslím tím své kolegy, ale jiní muži, co pracují v okolních lesech, mě odsuzují strašně. Dodnes slýchávám, že jsem nic nedokázala, že tam nemám co dělat, nebo že jim kradu práci. Já přitom nejsem žádná jejich konkurentka.
Dalo by se to podle vás nějak změnit?
Je to těžké, protože záleží hlavně na lidech a když má někdo svojí hlavu a nechce se nechat přesvědčit, tak se prostě nepřesvědčit nedá. Já to chci ale dokázat hlavně sama sobě, že na tom mám. A mužům ukázat, že tuhle práci může dělat i žena a že to zvládne.
Jaké jsou momentálně vaše plány do budoucna?
Co se týká práce, ráda bych živnost trochu rozšířila o nové stroje. Chtěla bych u sebe také mít víc lidí, abychom byli tým aspoň o pár členech a se sestrou, která mi v práci hodně pomáhá, na všechno nebyly samy.
