Cestovat vesmírem, zneškodnit roboty a prohrát boj o planetu? K tomu vám postačí i dvacet minut
Stojím ve tmě. Dezorientovaná a kvůli vypnuté virtuální helmě, která mi zakrývá oči, dočasně zbavena schopnosti vidět. Zatímco si zpětně snažím vybavit pětimetrovou místnost, ve které se nacházím, a odhadnout tak vzdálenost mezi mnou a šedými zdmi, netrpělivě čekám na instrukce. „Mám tady hru plnou zombie. Bojíte se ráda?“ ptá se mě pracovník herny Marek Ďuriš, který se pro dnešek stal mým průvodce ve virtuálním světě. Do toho se za chvíli přenesu pomocí speciální technologie, která laserovými čidly snímá veškerý můj pohyb. A virtuální helma mi ve hře také umožní vidět.
Představa hladových reálně působících zombie vzdálených ode mě sotva několik centimetrů mě děsí natolik, že raději žádám o jinou hru. Klidně budu skládat puzzle, hlavně žádnou krev a vnitřnosti. Do každé ruky dostávám ovladač, který mi, jak Ďuriš říká, poslouží jako zbraň. Aby virtuální svět simuloval realitu opravdu přesvědčivě, nasazuje mi Ďuriš přes uši ještě sluchátka. Helmu aktivuje a prostor kolem mě zbělá. Je to stejně nepříjemné, jako zírat přímo do rozsvícené lampy. Hlava se mi zprvu mírně točí, ale na virtuální prostor si během několika vteřin zvykám. Dočista však zapomínám, v jaké části místnosti ve skutečnosti stojím. Jsem z toho trochu nervózní. Co když narazím do zdi? Někde za sebou, alespoň myslím, že tam, tlumeně slyším Ďurišův hlas, jak mi dává poslední instrukce.
Během vteřiny hvězdným strážcem
Sotva se ujistí, že všemu rozumím, ocitám se na neznámé planetě obklopena fialovo-černým vesmírem. Zmateně se rozhlížím a zkoumám okolí. Miliony hvězd mě fascinují, nekonečno, které mě obklopuje ze všech stran, zas vzbuzuje zvědavost. Všechno působí tak opravdově, dokonce i otravný strach z neznáma. Při pohledu na létající loď, která by klidně mohla být plná mimozemšt´anů, instinktivně přikládám malíčky ke spouštím ovladačů. Ty najednou vypadají jako opravdové zbraně. Objevuje se první nepřítel.
Létající dron tvaru a velikosti fotbalového míče se chvíli pohybuje kolem mě, jako kdyby si mě prohlížel. Zničehonic ale vysílá světelný paprsek. Svět kolem mě se zpomaluje, abych měla možnost před vystřeleným paprskem uhnout. Nakláním se do strany a připadám si jako hrdina ze snímku Matrix. Ale soudě podle tlumeného smíchu mých přátel, kteří mi dělají doprovod, vypadám spíše jako blázen. Oni na rozdíl ode mě nevidí vesmírnou planetu napadenou robotickými nepřáteli. Vidí jen mě, jak s helmou na hlavě „tancuji“ uprostřed prázdné místnosti a ukazuji ovladačem někam do prázdna.
Hlavou skoro ve zdi
Já se ale na skutečný svět vůbec nesoustředím a zbrklými pohyby hlavou sem a tam hledám další nepřátelské drony. Těch dramaticky přibývá a mě nezbývá nic jiného, než couvat. Bojím se, že zády narazím, tak se nakonec raději otáčím celá. Ale jak daleko jsou zdi? Obklopena hvězdami jsem úplně ztratila prostorové vnímání. Nejistě udělám další krok vpřed. Přede mnou se záhy objevuje zářivá mozaika. Okamžitě pochopím, že představuje hranici pro bezpečný pohyb. Tu jsem očividně málem překročila. Pro jistotu udělám pár kroků zpátky a pozornost opět navracím svým virtuálním nepřátelům. Ti po mě neustále střílejí. Omezený pohyb mě frustruje, kdyby to bylo možné, tak uteču a na chvíli se schovám za vesmírnou loď za mnou. Ta je ale daleko za bezpečnostní mozaikou.
Chci udělat krok stranou, ale s pohybem cítím, že mám chodidlo omotané elektrickými kabely spojující helmu s počítačem. Skrze ten může Ďuriš přepínat jednotlivé hry. Podívám se na své nohy, ale místo nich vidím jen povrch vesmírné planety, na které se ve virtuálním světě zrovna nacházím. „Sundejte mi to z nohy,“ křičím na přátelé sedící ve vedlejší místnosti, pozorující mou hru přes plazmovou obrazovku. Jejich požitek je ale ve srovnání s tím mým nulový. Po chvilce cítím, jak mi z kabelů pomáhají ven. Vidět je přesto nedokážu. Konečně se mohu svobodně hýbat, ale útoku drona se vyhnout stejně nestíhám.
Virtuální realita omrzí
Ve snaze uskočit skoro spadnu. To se podle Ďuriše hráčům občas stává, ale častěji malým dětem. Ty jsou totiž mnohem zbrklejší. Když mě paprsek i přesto trefí, zanadávám. Tímhle způsobem akorát prohraji. A taky že ano, hned několikrát. Ačkoli mám ve virtuálním světě předplacenou celou hodinu, prvotní nadšení mě opouští a zhruba po dvaceti minutách helmu z hlavy sundávám a předávám jednomu ze svých přátel. A zatímco on si statečně troufá na hru s hororovými zombie, já se přesouvám do vedlejší místnosti, kde se ostatní, soudě podle jejich výrazu, mým výkonem opravdu bavili. „Jsi herní antitalent,“ shodují se.
Čekala jsem, že ocitnout se ve virtuální realitě bude pro mě jedinečný zážitek. A on asi i byl, jenže prvotní nadšení opadlo a střídá jej jen další zajímavá zkušenost. „Virtuální hry, určené pro tento typ helmy, nejsou zatím moc dokonalé, chybí jim hlubší příběh a hráčům se tak rychle omrzí,“ vysvětluje mi Ďuriš a dodává, že přesto, že je už od mala vášnivým hráčem videoher, virtuální helmu by si domů nepořídil. Já mu naprosto rozumím. Dvacet minut v budoucnosti virtuální reality mi naprosto stačilo.
