České legionáře nezastavila ani hrozba smrti, říká koordinátor historických výstav Jan Váchaľ
Příběhy Československých legií, které před více než sto lety pomohly zformovat základy samostatného státu, zůstávají nezapomenutelnou kapitolou české historie. Příběhům, které za sebou zanechaly, se věnuje i Ján Váchaľ, člen Československé obce legionářské (ČsOL). Náplní jeho práce je koordinace putovních výstav, které lidem legie přibližují.
„Legie rozhodně ztělesňují odvahu, ale není to tak černobílé,“ zdůrazňuje Vachaľ sedící v biografu Muzea československých legií. Jejich historie je podle něj totiž pestrá, ale plná kontrastů. Jako jeden z příkladů dává české a slovenské vojáky z roty Nazdar, kteří bojovali na straně francie proti jejich rodnému Rakousku-Uhersku. „Ti lidé věřili v samostatné Československo a byli ochotni za tu vizi položit život. To je odvaha, která se jen tak nevidí,“ vysvětluje. Zároveň ale připouští, že všechny příběhy z legií nebyly vždy tak vznešené.
Historie legií je podle něj pestrá a plná kontrastů. Dobrovolníci z Roty Nazdar například už v roce 1914 bojovali ve Francii proti rakousko-uherskému režimu s plným nasazením. „Ti lidé věřili v samostatné Československo a byli ochotni za tu vizi položit život. To je odvaha, která se jen tak nevidí,“ dodává. Zároveň ale připouští, že všechny příběhy z legií nebyly vždy tak vznešené.
Československé legie
|
Rumová omáčka ho poslala do zajetí
Váchalova práce pro ČsOL obnáší mimo jiné i sbírání jednotlivých příběhů a historek. Jedna z těch, které rád vypráví, vykresluje právě již zmíněný kontrast mezi důvody pro vstup do legií. „Jeden voják (bojoval tehdy za stranu Rakouska-Uherska, pozn. red.) s kamarády našel zásobu rumu, udělali si bramborovou polívku s rumovou omáčkou, pořádně se opili, a když se probrali, vesnici obsadili Rusové. Kamarádi ho nechali na holičkách a ještě mu sebrali boty. Po pár dnech se přidal se k legiím, protože ho nebavilo šlapat v zajateckém táboře bosý,“ vypráví Váchaľ a poukazuje na to, že boj na straně legií pramenil i z nečekaných situací.
Hnacím motorem většiny legionářů byla ale podle Váchaľa hluboká frustrace z rakousko-uherského systému. Češi a Slováci v monarchii neměli vlastní stát, ani politickou autonomii. Císařství omezovalo jejich jazyková a národní práva a na frontu je posílalo bojovat za zájmy, s nimiž se neztotožňovali. „Na ruské frontě to bylo obzvlášt´ těžké. Českoslovenští vojáci neměli motivaci bojovat proti bratrům Slovanům,“ vysvětluje Vachaľ. Rakouská armáda proto musela československé jednotky z této části fronty stáhnout. Legie se pro mnohé staly prostorem, kde mohli konečně bojovat za demokratický, samostatný a silný stát.
Trestu smrti se nebáli
Dezertovat z rakousko-uherské armády bylo krajně riskantní. Vachaľ podotýká, že to nebyla jen otázka útěku: „Když český voják dezertoval, nešel do zajetí jako obyčejný voják. Byl podle tehdejších pravidel Ženevských úmluv, v Rakousku-Uhersku brán jako vlastizrádce, a za to hrozil trest smrti.“ Přísaha, kterou vojáci skládali, byla tehdy věcí osobní, a vztahovala se přímo k panovníkovi, nikoli státu. „Dezerce tak byla jako přímé postavení se císaři. To chtělo obrovské odhodlání,“ vysvětluje Váchaľ. Přesto si tisíce mužů tuto cestu zvolilo.
Největší skupina Čechů a Slováků se přidala k ruským legiím, které čítaly 70 až 80 tisíc mužů. „Italská legie měla kolem 20 tisíc a francouzská asi 10 tisíc,“ upřesňuje Vachaľ. Ruské legie byly dominantní díky velkému počtu zajatců, kteří se rozhodli přejít na stranu Dohody (Francie, Velká Británie a Rusko, později i Itálie, Japonsko a USA). Každá legie měla podle Váchaľa svůj unikátní charakter, ale všechny sjednocovala touha po změně a svobodě.
Odkaz legionářů žije dodnes
Odkaz legií se neomezil jen na první světovou válku. Po vzniku Československa se z legionářů stala páteř nové armády, mnozí se vypracovali na generály a přinesli s sebou zkušenosti z francouzského modelu. „Za protektorátu spousta legionářů pokračovala v odboji, at´ už doma, nebo v zahraničních armádách,“ říká Vachaľ. Do šíření jejich odkazu ale zasáhl komunistický režim. „Československá obec legionářská byla na 50 let zakázaná. To jen ukazuje, jak moc se režim bál jejich vlivu,“ podotýká.
Vachaľ věří, že příběhy legií mají co nabídnout i dnes. „Odvaha není jen o velkých gestech. Legie ukazují, že jde o to postavit se za to, v co věříme, i když je to těžké,“ zdůrazňuje. At´ už podle něj šlo o dobrovolníky, kteří riskovali život pro svobodu, nebo vojáka, který se přidal k legiím kvůli ztraceným botám, jejich příběhy připomínají, že odvaha může mít mnoho podob. „Každý z nich něco obětoval, aby změnil budoucnost. To je poselství, které nikdy nezestárne,“ uzavírá Vachaľ.
