Bývalá pražská jatka se rozloučila s ruskými špiony. V inscenaci mělo vedlejší roli publikum
Stojím společně se dvěma kolegyněmi z redakce v předsálí divadla, kde netrpělivě přešlapují skupiny studentů středních škol. Všichni čekají, až budou moct vstoupit do sálu. Ještě před tím se objevuje produkční Michal Somoš, který rozdává pokyny. „Někteří z vás mají speciální místa,“ vysvětluje a následně nás pouští do hlediště. Všichni se na sebe nechápavě dívají, protože část publika usedá přímo na jeviště do fiktivní kanceláře. Na druhé straně pódia se nachází tržnice, jejíž reálnost podtrhuje čerstvé ovoce.
Všichni jsou na svých místech. Návštěvníci mají ještě poslední možnost porozhlédnout se po místnosti s oprýskanými zdmi a vysokými stropy, která dříve sloužila jako jatka. Světla zhasínají. Na jevišti se objevuje herec Petr Vančura. Představuje se jako sociální trenažér, a i podle jeho replik to vypadá, že není hercem, ale spíš moderátorem. „Podívejte se pod sedadlo. Najdete tam kartičku s názvem sektoru, ve kterém se nacházíte,“ vyzývá nás. Ty jsou celkem čtyři: kino, kancelář, tržnice a byt. Společně s dalšími zhruba patnácti lidmi na ní mám napsáno „Kino“ a všímám si, že pod našimi místy jsou i 3D brýle a pytlíky s popcornem.
Kdo je vlastně hercem?
Mnozí by čekali, že Vančura začne předvádět nějakou divadelní scénku, ale ne. „Poprosím sektor tržiště, aby přišel na jeviště,“ zvolává a část publika se přesouvá. Všichni se na sebe nechápavě dívají a někteří si stěžují, že přece přišli na představení, ne hrát divadlo. Vančura rozděluje úlohy: prodavači, zákazníci a zloděj. A dává jim repliky. Ještě určuje, kdo se ujme role jeho manželky a všichni se pouštějí do akce. Sálem zní překřikující se hlasy, cinkání mincí, hluk ulice a hudba, která doplňuje reálnou atmosféru tržnice. Všichni jsou do rolí vžiti tak, až se zdá, že nebyli vybráni náhodně. Jako bychom se vrátili v čase. Původně jateční hala, ve které se nacházíme, totiž od 80. let také sloužila jako tržnice.
Konečně přišla řada i na naši skupinu. „Přistoupíme k akci s krycím názvem „Sedíme v kině,“ říká tajemným hlasem Vančura. Našim úkolem je autenticky reagovat na promítaný film. Nasazujeme 3D brýle, bereme popcorn do rukou a začínáme s hraním. Křičíme, děláme znechucené a zděšené výrazy. Vančura je s výkonem spokojený.
Zmatení nahradil šok
Celou dobu se divím, proč na sebe scénky nenavazují. Možná někdo se scénářem zakopl a stránky se mu při pádu pomíchaly. Představení trvá už skoro hodinu a začíná být zdlouhavé. Jeden ze spolusedících dokonce na chvíli usnul. Když už se blíží konec, ukazuje se, že nešlo o náhodnou inscenaci a Vančura není jen pouhým průvodcem večera. Celou dobu totiž hrál Roberta Rachardža, jediného odhaleného ruského agenta v Česku od roku 1989. Konečně vidíme i odkaz na knihu Ondřeje Kundry. Diváci zjišt´ují, že jsou nevědomky celou dobu součástí představení. Sál je totiž plný skrytých kamer a všechny scény byly tajně natáčené. Doposud nesouvisející segmenty se při následném promítání spojují v krátký film o práci ruského špióna. Z publika je cítit údiv a napětí. „Nemusíte se bát, všechny nasbírané materiály zničíme. Nejsme agenti, takže je nepoužijeme k vašemu vydírání,“ dodává ještě ironicky Vančura.
Divil se i Kundra
Sálem zní hlasitý potlesk. I Ondřej Kundra přiznává, že když viděl inscenaci poprvé, byl také hodně překvapený. „Říkal jsem si, na co se vlastně dívám. To přece není moje knížka. Ve druhé části představení jsem ale pochopil, že sleduji přesně ji,“ vzpomíná. S Kundrou máme ještě příležitost podniknout jeden z nachystaných workshopů s názvem Psali to v novinách, takže…
Kundra nám a dalším zájemcům, vysvětluje, že se budeme zabývat analýzou textů týkajících se konfliktu na Ukrajině. Ze všech workshopů, které mají za úkol informovat o dezinformacích a dlouhodobém ohrožení ze strany Ruska, má zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt největší radost. „Povědomí o této problematice se pomocí workshopů dostane mezi mladé lidi, což považuji za důležité,“ pochvaluje si. Z inscenace tak neodcházím jen okouzlena žánrem live cinema, ale i s vědomím, jaké závažnosti se mými zády dějí. Zážitek byl tak veliký, že ho s kolegyněmi jdu ještě probrat do nejbližší hospody.
