Bouřlivá atmosféra na zápasech chybí. Fandění z reproduktorů je chabá náhrada
Hráči vycházejí ze šatny. Místo bubnů a hlasitého potlesku, který je tradičně v bojovné náladě vyprovází mezi mantinely, se snaží nabudit sami sebe aspoň klepáním hokejek o led. Po úvodním buly se však náhle skandování fanoušků ozve. Ne, na stadion se potají nedostali. To se jen klub rozhodl, že než aby bylo na stadionu úplné ticho, raději pustí záznam fandění z reproduktorů.
Zápas bez potyček
Z vrchních pater arény se naskýtá smutný pohled do hlediště. Některé tribuny jsou vyplněny obrovskými plachtami s logem hlavního sponzora, zbytek tvoří dlouhou pustou vlnu modrých lavic bez jediného pohybu. Působí to jako smrt hokeje v přímém přenosu. Na českých stadionech totiž za normálních okolností panuje bouřlivá atmosféra, která hokejisty žene dopředu. Jenže tradiční kotel teď na stadionu není.
Hokejisté se tím pomyslně vracejí do svých dětských let, kdy jejich duely sledovalo pár diváků a stadion byl téměř prázdný. Aktuálně utkání přihlíží pouze asi deset novinářů, kteří vidí, jak těžce se s nezvyklou situací hráči vypořádávají. „Fanoušci nám moc chybí. Určitě by nás vyburcovali k lepšímu výkonu,“ věří plzeňský hokejista Pavel Musil (28).
Jedinou podporu od svých příznivců mohou hráči spatřit na kostce zavěšené nad ledem. „I když bez nás, stále s vámi,“ stojí na jednom z promítnutých vzkazů. Sebehezčí texty na kostce ale nikdy nenahradí živého fanouška, který věnuje svůj čas i peníze a obětuje hlasivky jen proto, aby podpořil svůj milovaný klub.
Pořád lepší než z domova
Pára vycházející z úst po každém vydechnutí symbolizuje atmosféru v aréně. Je na bodu mrazu, stejně jako teplota. Na zadýchaném stadionu narvaném k prasknutí šesti tisíci lidmi stačí k zahřátí většinou jen mikina. Zpocení, vyburcovaní fanoušci mačkající se jeden na druhého zvednou nulovou teplotu v hale klidně i o deset stupňů. Teď nepomáhají ani dvoje ponožky a péřová bunda, na stadionu je cítit jen chlad.
Ke správnému zápasu patří také bitky, strkanice a potyčky. Jenže jiskra, která by v hráčích zažehla touhu poprat se, chybí. Bitky totiž hokejisté vyprovokují hlavně pro fanoušky; proč by se teď prali, když tuhle akci nikdo nemůže ocenit?
Mdlou náladu na stadionu na chvíli pozvedne plzeňský gól. Místo živých fandů ale nadšením vybuchne jen reproduktor. Stadionem se rozléhá gólová znělka. Triumfální pochod z opery Aida zní mnohem smutněji, než kdyby během něj šest tisíc fanoušků mávalo šálami nad hlavou a s nadšením si melodii zpívalo.
Stadion se po konci utkání mění v ledovou poušt´. Odcházející novináři připomínají zbloudilé poutníky. „Teď se hokej hraje jen z povinnosti,“ utrousí jeden z nich. S jejich odchodem se pomalu zhasínají světla stadionu a v aréně i před ní je pusto.