Bojím se, že syn neobstojí ve škole, říká maminka malého autisty
Sabine se vdávala v květnu 2017, dítě plánovala rok od svatby. O nečekaném těhotenství se však dozvěděla dva dny před sňatkem. „Lékařka mi doporučila vysadit antikoncepci hned, protože tělo potřebuje čas se pročistit. Otěhotněla jsem přesně dva týdny po vysazení antikoncepce,” říká Cvejn. Velmi záhy začaly komplikace, které ji přivedly do ordinace. Byla připravená na možnost, že může potratit, protože se to v její rodině několikrát stalo. Gynekoložka ji ujistila, že je vše v naprostém pořádku a může se radovat z jednovaječných dvojčátek. „Byl to šok, já ani manžel dvojčata v rodině nemáme. Všichni mi říkali, at´ se moc neraduji, že je ani nemusím donosit. Nakonec se kluci narodili už v sedmém měsíci,” vysvětluje.
Že by s Maxem mohlo být něco jinak, si Cvejn začala uvědomovat okolo synových dvou let. Nezajímala ho klasická hra, místo toho se klidně dvě hodiny bavil házením kamínků do vody. Vyvíjel se odlišně od svého dvojčete Tadeáše, který byl naopak hodně živý. Dětská lékařka je uklidňovala, že je každé dítě jiné a potřebuje svůj čas. Přicházely i další projevy, které by mohly signalizovat autismus. Maxovi tuhnuly svaly při veliké radosti, máchal rukama a cvrnkal se do oušek. Stupňovaly se problémy s komunikací a přidávaly se záchvaty vzteku. „Navštívili jsme všechny možné odborníky. Logopeda, neurologa i foniatra. Všichni nás ubezpečovali, že neshledávají nic znepokojujícího. Max se vyvíjel normálně, slyšel dobře, navazoval oční kontakt. Jen řeč byla opožděná. Logopedka přikládala vinu předčasnému porodu,“ dodává Cvejn.
Není autismus jako autismus
Diagnózu Maxovi ve dvou a půl letech stanovila až dětská psychiatrička, ke které se po konfliktech ve státní školce chlapcovi rodiče vydali. Max má vysokofunkční atypický autismus, který se u něj vyznačuje opožděným vývojem řeči a problémy s emocemi. „Nemá narušené všechny tři aspekty, jako je tomu u dětského autismu. Oční kontakt navazuje, vývoj řeči má sice opožděný, ale ne narušený. Jediná zasažená složka je emoční,“ říká matka Maxe. Protože mají Cvejnovi stanovenou diagnózu zhruba rok a půl, může se stát, že se stanovisko lékařů změní. „Je klidně možné, že jednou bude klasifikován jako dítě s Aspergerovým syndromem,“ vysvětluje Cvejn Malá. Jedinci s tímto syndromem bývají dost komunikativní, což u Maxe zatím chybí. U dětské psychiatričky byla stanovena diagnóza i Tadeášovi. „Brali jsme je na vyšetření oba, protože jsou dvojčata. Psychiatrička mu stanovila ADHD. Je živější, ale vnímám ho v podstatě jako zdravé dítě,“ dodává Cvejn.
Nejsilnější zážitek byl pro Maxovy rodiče první meltdown, tedy autistický záchvat. „Měli jsme strach, jestli nemá epilepsii. Byl úplně ztuhlý, prokousl si ret a hodně slintal. Byl úplně zoufalý a nešt´astný. V tu chvíli jsem myslela na sebe. Říkala jsem si, co budu do budoucna dělat, co všechno si budu muset ukrojit od svého pro jeho komfort,“ zmiňuje Cvejn. Při řešení Maxova záchvatu došlo i ke konfliktu mezi rodiči, protože by každý situaci řešil jinak. „Manžel chtěl volat záchranku. Já jsem nesouhlasila, protože jsem myslela sobecky na sebe. Nesnesla bych, aby moje dítě někdo viděl v tomhle stavu. Manžel pak přišel s nápadem povozit ho v autě, do dvaceti minut se uklidnil a usnul,“ doplňuje.
Vzdělávací instituce selhala
Matka chlapce se bojí, že Max neobstojí ve vzdělávacím systému, zvlášt´ po zkušenosti ze státní školky, kdy se jí syn vracel rozhozený a paní učitelky se k ní chovaly velmi nevybíravým způsobem. Tlačily Maxe do společných aktivit, místo toho, aby ho nechaly prohlížet si knížku. Odmítal pít z hrnečku a počurával se. „Vyvrcholilo to v momentě, kdy mi jedna učitelka řekla, že má taky postižené dítě, které školku zvládá. Musela jsem odejít, abych se před pedagožkami nerozbrečela,“ doplňuje. Podle Maxovy maminky chybí ve školství dostatek empatie. Nejen vůči dětem se znevýhodněním, ale vůči všem. Sama to může ze své praxe učitelky potvrdit.
Sabine se s diagnózou svého syna učí žít. Hledá podporu mezi maminkami na facebookových skupinách a instagramových účtech. „Rodiče autistů mě chápou, protože prožívají podobné situace. Radíme si navzájem.“ Maxova matka by si přála, aby osvěta autismu byla realistická. „Nikdo mi neřekl, že mě moje dítě donutí v půl jedné ráno odjet z pronajatého apartmánu, protože mu pokoj zrovna smrdí,“ dodává Cvejn.
