Bez mobilního telefonu se musí člověk spoléhat jen na svou pamět´
Už poněkolikáté mi ruka samovolně vystřelila ke kapse od bundy, kde obvykle nosím svůj telefon. Zvláštní, jak mám neustále tendenci kontrolovat jeho přítomnost, i přesto, že jsem jej dnes výjimečně nechala doma. Otáčím se za zvukem příchozí zprávy, dobře si vědoma toho, že není pro mě. Kluk přibližně mého věku zaujatě sleduje svítící displej svého mobilu, stejně jako většina mladých lidí, kteří se mnou právě cestují tramvají. Já se zatím snažím zabavit jejich pozorováním, aby mi cesta ze školy utíkala rychleji.
Na Smíchovském nádraží se marně pokouším doběhnout ujíždějící autobus. Podle ručičkových hodinek na levém zápěstí, mám ještě časovou rezervu. Jak to, že jsem si jejich pětiminutového zpoždění nevšimla už ráno? Možná proto, že mi na to kvůli zaspání nezbýval čas. Místo otravného zvuku telefonu, mě dnes budil mámin hlas, bohužel o půl hodiny později, než jsem potřebovala. „Myslela jsem, že jsme se nakonec domluvily na půl sedmou,“ řekla mi. Štěstí, že jsem bez mobilu jen do půlnoci, zítra se tak budu moci v klidu nasnídat.
Diář není po ruce
Dokud jsem byla ve škole obklopena spolužáky, absenci telefonu jsem si tolik neuvědomovala. Měla jsem totiž možnost se svých přátel kdykoli a na cokoli zeptat. Ale co jsem se vrátila domů, nemohu se soustředit na nic jiného, než na odsunuté úkoly. Ztrácím přehled o tom, kolik mi jich zbývá dokončit a na kolika z nich jsem ještě nezačala pracovat. Veškeré informace jsou sice dohledatelné ve školním systému, k tomu je ale zapotřebí připojení k internetu. A jelikož se i můj jediný elektronický diář nachází ve vypnutém mobilním telefonu, jsem odkázána jen na svou snad stále ještě funkční pamět´.
Večer si podepírám hlavu nad studijními materiály a zoufale se snažím zapamatovat si názvy zahraničních médií. Marně. Učit se byl původní plán. Ten se ale záhy mění v potřebu ukrátit si čas. Vybavuji si slova vyučující Müllerové: „Napište do školního fóra návrh prvních pěti záběrů vašeho závěrečného videa o postupu práce.“ To bych musela být online. Alespoň už vím, na co jsem zapomněla. Snad to budu moci odevzdat i po půlnoci.
Zbývá deset minut do dalšího dne. Hlavou mi stále proudí myšlenky ohledně mých nesplněných povinností. Proč všechno nechávám na poslední chvíli? Mohla bych jít spát, ale musím počkat a přesvědčit se, že jsem nezmeškala nic akutního. Někdo mě mohl shánět. Nebo mi přišel důležitý email. S každou uplynulou minutou jsem stále více přesvědčená o tom, že přerušit kontakty se světem těsně před zkouškovým obdobím, byla naprostá hloupost. Doufala jsem v bezstarostnost a dočkala se naprostého opaku.
Dohnat, co se dá
Otevírám notebook a společně s mobilním telefonem jej po čtyřiadvaceti hodinách konečně zapínám. Jako první navštěvuji emailovou schránku. Za dobu strávenou v offline režimu mi přibylo třicet jedna nových zpráv. Zděšeně pozoruji vysoké číslo a rychle kontroluji obsah. Kromě několika ohodnocených úkolů a upozornění na zítřejší test z českého jazyka, nenacházím nic zásadního. Pokračuji na facebook. „Pošleš mi prosím zápisky? Z čeho je ten zítřejší test? Nevíš, kdy se zapisují předměty ke zkoušce?“ čtu od svých spolužáků. Že nebudu mít přístup k internetu, zřejmě nikdo z nich nečekal.
Narážím na svůj opravený článek i esej z anglického jazyka. Měla bych zpracovat poznámky od vyučujících a obě práce dokončit. Ale jakmile zaženu paniku z časové tísně, obojí odsouvám na další den a pouštím se do vymýšlení úkolu, již zmíněných pěti záběrů. Zhruba hodinu po půlnoci ulehám do postele s pocitem zoufalství. Následně si uvědomuji, že jeden den offline mi přinesl více stresu než užitku.
