Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Až v Keni jsem si uvědomil, jak se máme v Česku dobře, říká medik Filip Hrdlička

Úrazy mačetou a nádor o velikosti fotbalového míče. I s tím se na jaře 2019 setkal Filip Hrdlička (24) při ošetřování pacientů v Africe. Vystudovaný fyzioterapeut a v současnosti student čtvrtého ročníku medicíny na Univerzitě Karlově v Praze měl možnost stát se na měsíc členem Projektu Itibo. Ten v jihozápadní Keni provozuje humanitární organizace Adra ve spolupráci s lékařskými fakultami z celé České republiky. Cílem je poskytovat zdravotnické služby a vzdělávat africký i český lékařský personál.

Setkal jste se během svého působení v Keni s nějakým opravdu kuriózním pacientem?
Těch bylo mnoho. Ale nejvíce mě asi překvapil jeden chlapec, který přišel s bolestí břicha. To jsme bez problémů vyřešili a on měl jít domů. Při odchodu se ale ještě zmínil, že už přes rok nemůže hrát s kamarády fotbal, protože ho strašně bolí koleno. Nechal jsem ho, aby se prošel po místnosti a viděl jsem, že jeho čéška na pravé noze vyskakuje úplně mimo. Po základních vyšetřeních jsem mu řekl, aby dorazil za čtyři dny na ultrazvuk. Ten den totiž nefungoval proud, což se bohužel stávalo i několikrát v týdnu a doufal jsem, že za ty čtyři dny to půjde. Chlapec už ale nepřišel.

Jak to mohl s tou bolestí rok vydržet?
Zvykal si na ni postupně. Prý měl bouračku na motorce. Dopravní nehody jsou tam úplně běžné, protože na jednom stroji jezdí až v pěti lidech. Každopádně při jedné z bouraček spadl chlapec přímo na koleno a poranil si ho. Při velké potřebě si na suchý záchod musel sedat s nohou do X, aby ulevil bolesti. Dělal to tak dlouho, až se mu vnitřní postranní vaz vytahal jako nudle. Spravila by to pouze operace.

A ta by nešla udělat?
Tu dělají jen specialisté ve velkých nemocnicích. Tam musí být pacienti posláni z těch menších, jako je například v Itibu. Jenže protože už chlapec nepřišel, nemohl jsem ho tam poslat. Ale to nebyl jen jeho případ. Spousta pacientů už na doporučenou kontrolu nepřišla.

Při ošetřování pacientů spolupracovali čeští i keňští doktoři. Zdroj: Stanislav Povýšil

Nevadilo vám, že po ošetření už o pacientech dále nevíte?
Samozřejmě bych rád věděl, jak na tom pacienti jsou, ale pokud nepřijdou sami, o jejich zdravotním stavu se už nedozvíme. Jeden pán přišel se zhoubným nádorem na paži, který byl velký jako fotbalový míč. Řekl nám, že ho v Keni nevyléčí a že nás jen přišel požádat o příspěvek. Chtěl vybrat 1,3 milionu keňských šilinků (cca 300 000 Kč), aby mohl na operaci do Indie. Při měsíčním výdělku 3 000 šilinků neměl jinou možnost, než obcházet ostatní. Bohužel už kašlal krev a prognóza nebyla vůbec dobrá. Dali jsme mu jen silné prášky na bolest a on odešel domů. Podruhé už nepřišel, takže se musím smířit s tím, že nevím, jak dopadl.

Občas jsme působili jako atrakce

Narazil jste v Keni na nějaká zranění, která pro nás v Česku nejsou vůbec typická?
Velmi časté jsou tam úrazy mačetou. Mají ji jako hlavní pracovní nástroj, ale bohužel slouží také k sebeobraně. Takže sečná poranění z práce a konfliktů jsou běžná. Pak jsme měli třeba pána, kterému vykousla manželka při hádce kus tkáně z ruky. To bylo opravdu neobvyklé.

Jak jste vnímal keňskou kulturu, která pro nás je hodně neznámá?
Ta mi vedle medicíny dala asi nejvíce zkušeností. Hodně jsem ji vnímal, když jsme s kolegy společně vyrazili do města mimo nemocnici. Tam jsme vždy chodili minimálně ve dvou. Sice jsem se sám nebál, ale ve více lidech je to přeci jen bezpečnější. Působili jsme jako běloši jako taková atrakce. Neustále jsme přitahovali pozornost místních. Například děti si na nás občas sáhly, protože chtěly vědět, jaká je bílá kůže na dotyk. Může to znít jako klišé, ale člověk si opravdu začne vážit toho, jak se má v Česku dobře, až když vidí, jak tam někteří lidé žijí a co musí absolvovat.

Například?
Nejde jen o to, že tam lidé nosí staré a roztrhané oblečení, nejhorší je, jak se tamní životní podmínky podepisují na jejich zdraví. Například aby se mohli umýt a uvařit si, musí chodit opravdu velké vzdálenosti dolů k řece. Poté nesou třicetilitrový kýbl na hlavě do kopce zpět domů. Když takhle chodí každý den, strašně se jim ničí páteř i bedra. Ošetřoval jsem třeba pacientku, která kvůli tomu měla zablokovaná žebra, tedy velké bolesti na hrudi.

Hrdlička se v Keni nevěnoval jen fyzioterapii. Zdroj: Stanislav Povýšil

Cestovní bedekry uvádějí, že v Keni je vysoká kriminalita a velké riziko nákazy například žloutenkou. Neměl jste strach z toho, že vám někdo něco ukradne nebo že chytíte nějakou nemoc? 
To jsem neměl. Proti nemocem jsme očkovaní, dodržovali jsme základní hygienická opatření a celá naše nemocnice byla nonstop pod dohledem ostrahy. Při noční službě přicházel do kontaktu se všemi pacienty jako první hlídač. Ten usoudil, zda je skutečně nutné ošetření a zda nehrozí nějaké nebezpečí. Až poté pacienta i s veškerým doprovodem vpustil do areálu, kde se ho ujali lékaři.

Takové praxe by se mi u nás nedostalo

Do Keni jste jel hlavně jako fyzioterapeut. Zkusil jste si i jinou zdravotnickou práci?
Protože studuji všeobecné lékařství, mohl jsem si vyzkoušet všechna různá odvětví zdravotnické práce. Měli jsme každý den směnu od devíti ráno do pěti do večera, kde jsme se pravidelně střídali na chirurgii, v ambulanci, u hospitalizovaných pacientů a na porodnici. Poté byly ještě noční směny, které trvaly naopak od 17 hodin do devíti a byli tam vždy dva medici. Jelikož nás v Itibu bylo sedm, vycházela noční průměrně na každý třetí den. Hned při té první jsem například byl u porodu nebo šil bodnou ránu v hrudníku.

Počítám správně, že jste sloužil třeba 36 hodin v kuse?
Dá se to tak říci, ale samozřejmě pokud v noci nepřišel dlouho žádný pacient, mohl jsem se i chvíli vyspat. Ideální bylo, pokud mi po noční vyšla služba na základně. To znamená, že jsem vařil, uklízel, nosil ostatním antimalarika a byl k ruce tomu, kdo něco potřeboval. Takže když jsem měl přes den na starosti základnu a večer volno, byl čas na větší odpočinek. Ale už jsem se pak zase těšil do práce, kvůli tomu jsem tam přeci jel.

Africký pacient v rukou Filipa Hrdličky a jeho kolegy. Zdroj: Archiv Filipa Hrdličky

Takže jste načerpal řadu zkušeností, které byste doma jen tak nezískal…
Na škole jsem absolvoval několik stáží na různých klinikách, ale měsíc v Keni mi dal určitě více než jakákoliv delší praxe v Česku. Měl jsem obrovskou zodpovědnost, které by se mi jako studentovi u nás nedostalo. Velkou část dělá samozřejmě kolektiv. Všichni z našeho lékařského týmu tam jeli s cílem se něčemu přiučit, něco poznat a zejména být nápomocni lidem. Byli jsme vybráni jako studenti tak, abychom dokázali zvládnout všechny možné situace a scénáře. Samozřejmě tam byl s námi i profesionální dohled v podobě doktora Lukáše Malého a vedoucího projektu Itibo Aleše Bárty. Zažil jsem takovou čistou medicínu v celé její kráse.


Jiří Lizec
Jiří Lizec
Jsem studentem třetího ročníku Vyšší odborné školy publicistiky v Praze (VOŠP). Od dětství se zajímám o všechno, co se týká sportu. Závodně jsem plaval a dělal moderní pětiboj. V současnosti hraji rekreačně florbal a fotbal.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.