Archeoložka: Věda může být i dobrodužství. Na tématických akcích se do pravěkého člověka vžije i laik
Když nad tím přemýšlím, nepřišla by mi archeologie v maturitním ročníku jako atraktivní volba vysoké školy. Co k ní přitáhlo vás?
To bude vášeň z dětství. Odmala jsem k Vánocům a narozeninám dostávala knížky o starověkém Egyptě, Řecku a bavilo mě to. Taky jsem vyrostla ve skautu, kde vedou děti k dobrodružství venku. To mě asi zformovalo k tomu, že jsem šla studovat pravěkou a raně středověkou archeologii. Zajímala mě minulost naší krajiny, přímo dějiny střední Evropy. A také jsem měla představu, že je tato věda jedno velké dobrodružství. Něco tajemného v ní skutečně je.
V čem tu tajemnost vidíte?
Když jde o pravěk – ten je tajemný v tom, že nemáme moc pramenů, nemůžeme s jistotou říct, co se dělo. Čím dál víc archeologických nálezů nám pomáhá historii odhalovat, to je na té práci dobrodružné. Hlavně když si třeba člověk představí, že ti lidé byli stejní jako my, mysleli stejně, možná byli zručnější. Je zajímavé objevovat, jak pravěcí lidé svět vnímali a vysvětlovali si přírodní katastrofy.
Může se archeologický laik přiblížit tisíce let starým předkům?
Na některých z archeologických akcí v České republice asi ano. Například při víkendové akci Kupecká osada Krumbenowe, kterou organizuje Ústav archeologické a památkové péče střední Čechy ve spolupráci s Regionálním muzeem v Českém Krumlově. Jsou tam různé tržiště a dílny, ve kterých archeologové a odborní lektoři představují život lidí v pravěku. Chodí i v dobových kostýmech. Jde o průřez doby od paleolitu až po středověk. Návštěvníci si mohou například sáhnout na původní pravěké materiály, dotýkat se replik předmětů, manipulovat s nimi.
K čemu jim to může být dobré?
Vidí třeba, jak funguje pazourkový nůž, nebo broušená kamenná sekera, nebo jak se odlévaly bronzové šperky, jak se tkaly látky a spoustu dalšího.
A tím se podle vás lidé více přibližují k pochopení pravěkého světa?
Podle mě rozhodně. Právě tyto praktické takzvané hands-on aktivity v lidech skutečně vyvolávají zájem, protože zapojují téměř všechny smysly a takové poznávání je tudíž intenzivnější a efektivnější.
Mohou si na archeologii lidé „sáhnout“ ještě někde jinde, než na této zářijové akci?
Dnes takových archeologických akcí, byt´ v menším měřítku, stále přibývá. Například v muzeích či archeoparcích. Ty se zaměřují na zobrazení doby před tisíci lety s co největší přesností dle archeologických nálezů. Lidé tak mohou například stát v dlouhém neolitickém domě a projít se v něm, zkusit si nadrtit obilí. To je přínosnější a atraktivnější, než si o tom samém jen číst. Vidí také repliky předmětů, které tehdy lidé využívali.
Je možné v pravěku najít něco, co používáme i dnes?
Určitě. Třeba co se týká starých řemesel. Jsou tam věci, které jsou užitečné a praktické dodnes. Když poznáváme život předků a lidí, co tu byli před tisíci lety, pořád je to něco, z čeho vycházíme. Například nůž nebo srp se třeba osm tisíc let vůbec nezměnil, ale lidé o tom často nevědí. Potom je tu spousta věcí, které považujeme za současný objev, ale jsou tu už tisíce let, třeba móda a vzory v ní.
A co mladí lidé, snažíte se nějak přiblížit archeologii i jim?
Přímo pro studenty jsme pořádali kurz experimentální archeologie v létě. Měli jsme to v Pravěké osadě Křivolík. Unikátní na tom bylo to, že tam nebyl proud ani tekoucí voda, nic – bylo to v maximálně autentickém prostředí. Měli jsme různě zaměřené workshopy, například na práci s kamenem nebo se dřevem. Odborníci, kteří se tím zabývají už roky, to studentům vždy dovysvětlovali na přednáškách. Dokončili jsme ho večerním iniciačním rituálem, při kterém každý z účastníků prošel ohněm.
Říkáte, že o mnoho předmětech nebo zvycích, které jsou tu už od pravěku, lidé nevědí. Kam tedy svou prací míříte?
Mně jde hlavně o to, aby lidé měli kulturní povědomí, o tom, co se tady dělo. Aby chápali, z čeho současnost vychází, aby měli tzv. historické vědomí. Dnešní dušičky nebo pálení čarodějnic – to všechno z pohanských zvyků starých tisíce let vychází a lidé by to měli vědět. Je to přece součást jejich kultury.
