Animovaný film ve stínu hraného. Na celovečerní animáky chybí peníze i profese
Česku se nadále daří produkovat hrané filmy, které obstojí v evropské konkurenci. Nominací na mezinárodní filmové ceny se dočkaly snímky jako Šarlatán (2020) nebo Nabarvené ptáče (2019). Na oscarovou nominaci však český film dosáhl naposledy před více než dvaceti lety, tehdy šlo o dílo Ondřeje Trojana Želary z roku 2003.
Tuzemské animované filmy jsou na tom v tomto ohledu lépe. Před čtyřmi lety se Oscara dočkal animovaný krátkometrážní film Dcera, za kterým stojí česko-ruská režisérka Daria Kashcheeva. A vloni získal snímek Moje slunce Mad režisérky Michaely Pavlátové prestižní francouzskou cenu César v kategorii Nejlepší animovaný film.
Do kin na známé tváře
Česká animace je sice úspěšná, přesto se jí nedostává takové pozornosti jako hranému filmu. „Ten je výhodný, protože se v něm potkávají všechny možné profese, které jsou jak u vývoje, tak výroby a distribuce filmu. Další plus je, že se v něm objevují herečky a herci, kvůli kterým řada diváků vůbec půjde na film do kina. Také má dlouhodobě mnohem štědřejší finanční podporu ze strany Státního fondu kinematografie,“ vysvětluje to, proč je hraný film více populární, Lukáš Gregor, proděkan pro tvůrčí činnosti a doktorského studia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Fakt, že má hraný film od státního fondu kinematografie větší finanční podporu potvrzuje i studentka animace Zuzana Matysová, jejíž film se mimo jiné představí na letošním Anifilmu: „Česká republika je malá země a na celovečerní animáky nemá finance, nebo je možná jen nechce dávat. Menší animované filmy se připravují na koleni. Potom se rozešlou na festivaly a autor může doufat, že se budou někomu líbit“.
Dostat se za hranice Prahy
Podle Gregora si za to může animovaný film tak trochu sám. „Přes dvacet let se zde vesměs pěstuje myšlenkové utvrzení, že na škole se má učit být autorem a režisérem. Ale podhodnotila se výchova řemeslníků a těch, co u vývoje či výroby stojí, nebo by měli stát. Tím pádem zde přirozeněji vzniká autorská krátkometrážní tvorba a ne ta celovečerní, “ vysvětluje. Ani krátkometrážní filmy ale podle něj nejsou tak úspěšné, ani populární. „Pokud máme zájem dělat film pro jiné a mnohem větší publikum, zatím jsme nenabídli nic, s čím bychom mohli jakkoliv konkurovat či alespoň vstoupit do hry,“ tvrdí Gregor.
Existuje podle něj ale dost způsobů, jak by mohla české kulturní instituce, ale i média, efektivněji podporovat a propagovat český animovaný film. „V první řadě by pomohlo, kdyby se alespoň ohlédli dál, než jen za hranice Prahy. Nechci mluvit zahořkle, ale je to tak. Velmi složitě, prakticky nemožně se dá proniknout do reflexe médií, pokud nejste ze škol, jako je FAMU či alespoň UMPRUM,“ uvádí zlínský proděkan.
Nejasná budoucnost celovečeráků
Zájem o animaci v České republice lze podle expertů vzbudit také tematickými výstavami a festivaly. Například letos v květnu se koná festival animovaného filmu Anifilm v Liberci. Také loňská výstava Světy české animace umožnila lidem poznat animovaný film více do hloubky. „Přestože se o české animaci mluví jako o naší chloubě, málokdo ve skutečnosti ví, co to animace vlastně je a jak funguje. Většina lidí ji vnímá jen prostřednictvím večerníčků a několika málo klasických či současných filmů. Nerozezná od sebe ale kreslený, loutkový nebo třeba v počítači vyrobený film,“ říká kurátor již uzavřené výstavy Jan Bubeníček.
České animované krátkometrážní filmy jsou ve světě poměrně úspěšné, s těmi celovečerními je to horší. Výjimkou je snímek Myši patří do nebe, který se v kinech objevil v roce 2021 a v současné době ho lze vidět i na Netflixu. Další celovečerní animované filmy ale v Česku prakticky nevznikají. Přitom animovaná tvorba je ve světě velmi úspěšná. Filmy ze studií jako je Pixar či Disney patří ke kasovním trhákům. A nejde jen o Hollywood. Třeba malé irské studio Cartoon Saloon vstoupilo úspěšně do celosvětové distribuce hned s několika animovanými celovečerními filmy. Například jeho Píseň moře byla v roce 2014 nominovaná na Oscara.