Aleš Cibulka: Před třiceti lety jsem zaklepal na dveře rádia a řekl, že budu moderátor
Jaké pro vás bylo moderování před živým publikem po delší pauze?
Opravdu krásné. S Ivankou (Ivana Andrlová, pozn. red.) jsme spolu byli zvyklí vystupovat, ale tohle bylo po dlouhé době. O to jsem radši, že jsem ji mohl vzít do svého rodného kraje. Narodil jsem se v Sokolově, vyrůstal v Chodově u Karlových Varů. I když je pravda, že se teď považuji více za Pražáka.
Účastnil jste se některého z předešlých ročníků?
Matně si vzpomínám, že zhruba před čtvrt stoletím jsem tu něco moderoval. O pár let později jsme zde byli s Michalem Jagelkou (dlouholetý partner Aleše Cibulky, pozn. red.) na besedě a povídali si právě o filmech, takže jsem na tomto festivalu už byl i jako účinkující. Doufám, že mě pozvou i příště.
Máte celkově festivaly rád?
Na 100 %. Jakákoliv akce tohoto formátu, která podtrhuje kulturní kořeny, je skvělá a obdivuji lidi, kteří je připravují. Mrzí mě, že v mém milovaném Chodově zanikly Divadelní Chodovraty, tedy amatérský festival divadelních spolků.
Jste známý svou vášní ke kinematografii. Jaké filmy máte nejraději?
Zaujme mě každý dobrý, což odpoví asi leckdo. Přiznám se ale, že mám slabost pro české filmy pro pamětníky, tedy ze 30. a 40. let minulého století. Celkově se rád podívám na česká díla. I snímky v pozdějších dekádách minulého století stojí za zmínku. Rád se podívám také na francouzskou a španělskou tvorbu.
A kdybyste měl jeden z nich vypíchnout?
Zůstanu věrný pamětnickým filmům. Mám rád Hotel modrá hvězda, což je veselohra, ve které se snoubí nejenom samotná zábava, ale roli hraje i chytrost. Z podobných filmů vypíchnu také Kristiána.
V této době se na plátnech objevovali herečtí velikáni.
Souhlasím. Rozhodně bych zmínil Natašu Golovou, kterou obdivuji. Bohužel jsme nikdy neměli příležitost se potkat osobně, napsal jsem o ní ale dvě knížky a troufnu si říct, že jí alespoň takto znám. Měl jsem tu čest poznat Jiřinu Bohdalovou, Jiřinu Jiráskovou a mnohé další. Jde o skvělou plejádu herců.
Novinařina je fascinující profese.
Na Filmovém festivalu Oty Hofmana mají šanci sbírat zkušenosti začínající žurnalisté. Na dráhu novináře jste se i vy pustil brzy. Vzpomenete si na své profesní začátky?
Je úžasné, že v dnešní době existují dětská rádia či noviny. Za mého mládí něco podobného nebylo. Pamatuji si ale, že jsem již ve druhé třídě na základní škole vydával školní časopis. Za hluboké totality jsme neměli moc možností, snil jsem ale, že budu moderátorem. S profesní novinařinou jsem začal v roce 1991, když se v Karlových Varech otevřelo rádio Diana. S drzostí sobě vlastní jsem zaklepal na dveře a řekl jim, že bych si to chtěl zkusit. Tenkrát neexistovaly moderátorské kurzy nebo školy, takže v podstatě kdokoliv, kdo uměl mluvit, byl moderátorem.
Jakou pracovní zkušenost si nejraději připomínáte?
Zažil jsem doopravdy kvantum skvělých rozhovorů a akcí. I když jsem si to přímo na místě tolikrát neuvědomoval. Největší čest mi doposud udělalo, že jsem mohl dvakrát moderovat společně s Jiřinou Jiráskovou anketu televizní popularity (TýTý, pozn. red.). Svého času šlo o prestižní cenu, kterou přede mnou desetkrát uváděl Marek Eben. Mně v té době bylo 23 let a šlo o opravdu obrovskou zkušenost. Dodnes mě fascinuje, že jsem to v té době ustál, nezhroutil se a vše proběhlo dobře.
Co byste poradil začínajícím novinářům?
Rozhodně aby si šli za svým cílem. Novinařina je fascinující profese, která je velmi náročná na sebevzdělávání a čas, ale je nádherná. Když ji člověk dělá upřímně a pořádně, stojí za to.
